Je krásně!

Jdu z domu na nejbližší místo, na silnici k nám do obce. Startuji před mezerou v aleji napravo, po vzletu točím doprava ven z aleje a poletuji nad loukou. Počítám s tím, že na konci letu zatočím tou dírou do aleje zpátky a sednu na silnici.

Užívám si pohled na model v popoledním sluníčku, snažím se o co nejmaketovější let. Zatáčky točím pěkné koordinované, jen si říkám, že si musím nastavit dvojí výchylky a směrovku nastavit méně "ostrou". Nebo nastavit opravdu výraznou S-charakteristiku. Beaver na ni reaguje opravdu dobře a když směrovky dám jen o trochu více, letí Beaver hodně výkluzovou zatáčku.

Po sedmi minutách se začínám psychicky připravovat na "vlet" do aleje. Není to úplně triviální (fotka klame, ta mezera mezi stromy není moc dlouhá), protože v aleji už musím být nízko, větve výše zasahují hodně do silnice, ale zároveň musím přeskočit dva malé stromečky, které trčí z meze v té díře, kterou musím do aleje vletět. Zkouším si nálet v zatáčce - první, druhý, třetí ... Za chvilku vím, že to nedám S Betou to je snadné, tam o nic nejde, ale s Beaverem znamená pád po nárazu do větví na asfaltovou silnici těžkou havárii!

Sedám srabácky na louku vedle silnice. Beaver se ani nepostavil po dosednutí na čumák, i když louka je samý drn. Nechá se na klapkách nad zemí opravdu "vydojit" a tak má při dosednutí malou rychlost.

Odpoledne pojedu pro ženu a potom to vezmu na letiště. Nabitého Beavera strkám dozadu do auta, na letišti si dám podvečerní létání.

Doma přemýšlím, jak je to možné, že mě strach tak přemohl. Už jsem s Beaverem takhle do aleje sedal. Asi to je únavou a stresem v práci. To už mi zkušenost dala, že když je člověk unavený, ospalý, lítání za moc nestojí. Je dobré to v takovém případě moc nepokoušet.

(zveřejněno na stránce Létání s Beaverem)