¦ Menu sekce ¦ Kontakt ¦ Hledat image
image

Moje zážitky z létání

Na navigační závody do Třebíčestálý odkaz / permalink

20.06.2011

18.6.2011

Ve čtyři mě budí: "Vstávej, vstááávej!". Žena se mnou lomcuje, protože i když budík zvoní už po několikáté, já spím jako dřevo. Ale jak vyskočím z postele, je mi vše jasné: Letíme na závody do Třebíče!

image

Ve 4:30 už sedím v autě. Na cestu k Honzovi mám hodinu. Přes Středohoří leje, ale to mi nevadí. To je přece ten avizovaný konec fronty! Když sjíždím z hor k Lovosicím, vypadávám z mraků až nějakých tři sta metrů nad okolním krajem a všemi směry vidím "deku" až na zem. Přesedám k Honzovi do auta a jedeme na letiště. Ale ani neotvíráme hangár. Prší. Sedíme v autě, blafeme o všem možném, déšť bubnuje do střechy. Občas vylezeme, hypnotizuje obzor na jihovýchodě, ale cáry mraků se stále plouží po zemi. Třebíč se nám s ubíhajícím časem vzdaluje. Nakonec to vzdáváme a jedeme k Honzovi domů na kafe a druhou snídani.

Před devátou se vracíme na letiště. Mraky jsou stále nízko. Nejlépe to vypadá jihozápadním směrem, poletíme tedy tam. Startujeme a otáčíme směr Říp. Fouká hodně, proti zemi máme bídnou šedesátku i když rychloměr ukazuje devadesát. Letíme nějakých tři sta metrů nad terénem a k mrakům nad námi moc daleko není. Turbulence bouchá do letadla ať letíme výš nebo níž. Zpoza Řípu koukáme na plochu roudnického letiště, kde se koná airshow, ale nic ve vzduchu nevidíme.

Proti větru to jde pomalu. Vítr fouká zprava zepředu, směr naší cesty pozorujeme přes levý okraj kabiny. Protože dnes nezávodíme, děláme si po tři čtvrtě hodině letu pohodlí a sedáme ve Slaném. Na čůrání. Při letu po okruhu letíme jako krab. Když stojím na ploše opuštěného letiště a sleduji chlupy na svých holých nohou, tak si říkám, zda jsem to s tím optimismem nepřehnal. Kraťasy se dnes nejeví jako vhodné oblečení do letadla. Nahoře je nějakých třináct čtrnáct stupňů. Za chvilku už letíme dál směr jihozápad..

Po pravé straně vidíme zajímavé mraky. Vypadají jako mraky ve vlně, které vídám ve výškých za Krušnými Horami. Tyhle jsou ale podstaně níž. Vypadá to na proudění zvlněné nižšíni kopci tady za Středohořím.

image

V Lánech koukáme do zámeckých zahrad, já registruji modelářské letiště, které se pod námi mihne. Potom po okrajích křivoklátských lesů nalétáváme Křivoklát a za ním se připojujem k Berounce. Kopírujeme návětrné svahy jejího üdolí, pozorujeme vodáky splouvající řeku. Po kabině občas běží kapičky deště, obloha nad námi je stále ponurá, ale je úžasná dohlednost a i kraj pod námi je do detailu čitelný. Je to zase nová zkušenost. Barvy lesů, polí, luk se jeví trochu jinak, než za slunečného dne, nízké mraky dělají dramatickou kulisu.

U Hradiště opouštíme Berounku a míříme přímo na Rokycany. To bude dnes náš cil.

U letiště se snažím letět po okruhu úseky rovnoběžné s dráhou pěkně rovnoběžně a potom ty kolmé pěkně kolmo na dráhu, ale silný vítr mi dává zabrat. Když se blížíme k dráze a výška klesá, začne mě ještě zlobit silná turbulence. Rychlost mi lítá nahoru a dolů a Honza vepředu brblá: "Nemusíme letět stodvacet!" Nakonec si to bere. Letadlu se ani s vytaženými brzdami nechce dolů, vítr nás pořád přizvedává. Připadá mi, že to nemůžeme uklesat. Honza ale skluzy dostává letadlo až nad dráhu. Dosednutí jak do peřin a potom hned dvouhlasně vyslovujeme pochvalu, jaké tu mají pěkně rovné letiště. Zádrhel nastává, když jedememe k hangáru. Rovnali tu terén a vlhká hlína plní "Mobajzovi" blatníky a kola se zastavují. Na plný plyn se asi dvscet metrů kloužeme po trávě se zastavenými koly, než se hlína utrhhne.

Na letišti trávíme příjemnou hodinku povídáním s místními. Ti mudrují, zda někam poletí nebo ne. Nad obzorem se to černá, na nos nám občas spadne nějaká kapka. I já pozoruji s obavou obzor za lesem, kde je černo. Letadlo je v závětří a tak jdeme ještě k pumpě za letištěm na oběd.

Posilněni sedáme do letadla a startujeme. Hned jak se zvedneme z dráhy, opře se do nás vítr. Připadá mi silnější než předtím. Uklidňující je ale pohled směrem, kde mě strašila "černota". Je to pořád stejně. Černo nad námi, ale pod mraky je vidět sto kilometrů daleko. Jen občas jsou někde vidět z mraků vypadávající deště.

Točíme na sever. Vlevo vidíme Plzeň, pod námi lesy a louky, vesnice a samoty. Letadlo se pohupuje v závanech větru, občas to zabouchá, jak turbulence zarumpluje letadlem o něco více. Řídí Honza, já s plným žaludkem nemám daleko k tomu zavřít oči a nechat se pohupovat - houpy hou, houpy hou. Honza kdysi přilepil na bok trupu v místě kolen bloky pěny, o které se dají nohy příjemně opřít. Ještě kdyby něco vymyslel za hlavu. Mám tam díru, za ní je baterka či co a hlavu není o co opřít.

Prožitek mi kazí jen chlad a taky deštík. Kapky, které kloužou po Honzově kabině vepředu, se zaráží u mě kabiny na rámu a voda padá dovntř. Studená voda mi kape na holé nohy a znova mi připomíná, že kraťasy jsem dnes zvolil opravdu nevhodně. Když já ale čekal to pěkné počasí za frontou image

image

U Kralovic otáčíme domů. Letíme na severozápad na Louny. Před námi je vidět Raná, pod námi ubíhá Kněževes, Chrášťany, Ročov, Lišťany ... Jižně od Loun točíme do nového směru, na Hazmburk. Napravo necháváme Peruc. Letíme po větru a tak to jde rychle. 115 - 120 km/h vůči zemi. Hazmburk vypadá v tom dnešním světle bojově, ještě černější než normálně. Oblétáváme ho dokola, z věže nám někdo mává.

Přeskakujeme dálnici D8, Ohři a Labe. V Roudnici na airshow zrovna létá Extra, kouř který vypouští je z dálky dobře viditelný. Severně od Polep točíme směr domovské letiště. To už jsme opravdu doma. Koukám doleva, Bezděz se zdá na dosah ruky. Ono dnes všechno bylo "na dosah ruky". Ale jen po větru image

Sedáme, zajíždíme k hangáru, motor naposledy zabublá, vrtule se zastaví a je ticho. Sedíme ještě několik minut ve ztichlé kabině a necháváme doznít prožitek z celého letu.

(zveřejněno na stránce Moje zážitky z létání)

print tisk