¦ Menu sekce ¦ Kontakt ¦ Hledat image
image

Moje zážitky z létání

Zítra v devět u mě (2)stálý odkaz / permalink

24.06.2010

20.6.2010

Jako na potvoru je neděle jediný den, kdy je obloha kompletně zatažená. V pátek nádherně, v sobotu dopoledne sice déšť, ale odpoledne modrá obloha, mráčky. A teď vysoko na obloze šedivá deka. Nevadí, je nádherná dohlednost, bude i tak pěkně vidět.

Cílem je Šluknovský výběžek. Pro nás vlastně "krátký" výlet, přímá spojnice mezi letištěm a Šluknovem měří 60 kilometrů. My ale určitě poletíme nějakými oklikami! image

Po vzletu míříme na sever. Labe mizí někde nalevo směrem k Roudnici, pod námi běží plochá krajina Polabí, vesničky a vesnice v zářezech mezi poli pospojované silničkami, všechno zelené, jarní. Už kousek nad terénem se nám otevírá pohled na celé Středohoří, napravo je snadno vidět Bezděz (30 km daleko) Ještěd (50 km), hřeben Krkonoš (90 km).

Já ze sebe dělám hned v úvodu letu blba. Hrabu se vzadu v letadle v brašnách s kamerou s foťákem, pořád se nemohu usadit, aby mi něco nepřekáželo nebo nelítalo po kabině a nějak mi uteklo, že pořád někam letíme! Když jsem vykoukl ven, tak se Honzy udiveně ptám: "Honzo, co to je za vesnici?" Na sever od letiště jsou jen malé vesnice a já se najednou ztratil, když jsem viděl takovou velkou vesnici. "Úštěk!" říká Honza vepředu udiveně. Vůbec mi nedošlo, že těch patnáct dvacet kilometrů uletíme za chvilku. A to jsem ten Úštěk takhle svrchu viděl už tolikrát! image

image

U Úštěku je v lese schovaný malý hrádek. Helfenburk. Říkáme mu "skautský hrad". Jako každý let dělá Honza odbočku od trasy letu, stahuje plyn a klesá dolů k hradu. Nad hradem dělá jako obvykle ostrou zatáčku. Koukáme shora na věž, kde se třepetá vlajka, ale nikde ani živáček. Taky jako obvykle. Je to náš první objekt na trase letu, který chceme nafilmovat, ale hrad nezachytila ani jedna ze dvou kamer. Však se sem někdy vrátíme.

Pokračujeme dál na sever. Honza poctivě oblétává všechny zajímavé obce po cestě (Levín, Zubrnice) a stáčí let na severozápad k vysílači Buková Hora. Já se snažím udělat nějaké detailní záběry, ale v závětří za Středohořím je turbulence, dost to hází a záběry s velkým zoomem se mi nedaří udržet. Buďto to drcne tak, že ze záběru bude "čmouha", nebo i když Honza poctivě pracuje se směrovkou, tak mi objekt utíká za okraj větračky (malé okýnko v překrytu kabiny), jak turbulence s letadlem pohazuje.

Letíme kolem vysílače Buková Hora. Hřeben pod námi a strmé svahy padající k Labi zdůrazňují néš pohyb v prostoru. Občasné nadhození letadla nebo jeho propad dolů nám dávají vědět, že i tak neviditelná věc, jako je ta směs kyslíku a dusíku okolo nás, dokáže udržet celých našich 400 kg v prostoru. Vlastně to drncání, tu turbulenci mám rád. I to, že sedím v podstatě v takových dřevěných "neckách", oddělený od okolního prostoru jen tenkou slupkou plexiskla.

Jen ty nohy! Mám na nich sandály! Dole na zemi bylo kolem 15 stupňů. Teď šplháme nahoru, abychom mohli nad Děčínský Sněžník. Výškoměr ukazuje přes tisíc metrů nad mořem, teplota je o nějaký ten stupeň nižší a průvan v trupu k tomu, prostě nohy mi mrznou.

Ale na to nemyslím. Jak jsme vysoko, tak mraky "plují" těsně nad námi. Kolik to k nim máme? Dvě stě nebo tři sta metrů? Rád na ně koukám. Jednou musím Honzu ukecat, že bychom to vzali mezi nimi!

Děčínský Sněžník se nám jeví zpod mraků hrozně černý. Když otočíme nad Děčín, vypadá to hned veseleji. Koukáme, jak pod námi jedou malinká autíčka, hele! tam za řekou jede vláček. Krajině vévodí řeka, která se za Děčínem zařezává do skal a mizí do Německa. Zase si říkám, jak je to možné, tolik vody se dokáře dostat mezi horama a přitom před vstupem do soutěsky u Žernosek má řeka jen o něco málo metrů víc, než tady v Hřensku o čtyřicet kilometrů dál!

Pomalu se hlásí největší nepřítel letce - močový měchýř. Letíme už skoro hodinu. Máme naplánovanou přestávku na letišti v Bynovci. To už je kousek. Jsme v kraji Labských pískovců, do krajiny se zařezávají úzká údolí se skalnatými okraji, vše schované v lesích. Bynovecké letiště je z dálky viditelné. Posekaná tráva vyznačuje jasně polohu drah. Přelétáváme nad letištěm, nikde nikdo. Vracíme se po větru nad les a rokli před dráhou a otáčíme proti větru. Po přeletu lesa Honza zkracuje sestup skluzem (vychýlení letadla směrovkou, aby se zvýšil jeho odpor a více klesalo). Míjíme práh dráhy, letíme zdá se skoro ve stejné výšce a i když máme vysunuté brzdy, dráha stále utíká pod námi. Až v polovině dráhy v místě křížení s příčnou drahou to konečně drncne. Jsme na zemi, ale rychlost máme ale pořád vysokou.

Dráha je trochu z kopce a vítr proti není až tak silný. Vidím už přes Honzu tmavý konec dráhy, slyším, že mám pořad dost velkou rychlost a začínám přemýšlet, co s tím Honza udělá. Můj odhad mi říká, že to neubrzdíme. Čekám, kdy Honza přidá, zvedne letadlo za země a budeme opakovat přiblížení na přistání. Ale jedeme pořád po zemi, motor brblá na malý plyn. Už je mi jasné, že skončíme v poli. Držím ale v ruce stále spuštěnou kameru a natáčím, ať se děje co se děje.

Najednou cítím, jak tam Honza dává levá křidýlka, potápí levé křídlo prakticky k zemi, Moby Dick zvedá pravé kolo ze země a začíná se ztáčet na posekanou louku vedle dráhy. Po vyjetí z dráhy poskakujeme chvilku v sedačkách, ale rychlost padá. Zjišťuji, že ani nejsem vylekaný. Jen si říkám, ještě že mám tu kameru na konci křídla na druhé straně, jinak bych ji teď musel jít hledat někam na dráhu! image

(zveřejněno na stránce Moje zážitky z létání)

print tisk