Letecký den v Ústí

V sobotu se na letišti ústeckého modelářského klubu konalo setkání modelářů.

Nebyl jsem tady na letišti nějaký týden a už tu stojí dům s hotovou střechou, okny, dveřmi! Jde to ústeckým pěkně od ruky. Držím jim palce. Až zarostou travou různé zemní úpravy a nebude se tak po dešti dělat bláto, nebude to tu mít chybu.

Akce byla pojata spíše jako společenská párty s pohoštěním a létáním:

Těšil jsem se, že si zalétám s Foxem, že Václav zalétne také svého Foxe, že pokoukám na zajímavé modely, poklábosím. Vlekař ale nikde.

Na stojánce je docela dost zajímavých modelů. Hned na první pohled mě zaujalo velké množství turbín nebo krásné historické stroje.

Vytáhl jsem foťák, ale matnice v hledáčku je opravdu matná. Co to? Aha, baterka je pořád doma pod oknem v nabíječce Mezitím vidím přijíždět další modeláře a v jednom z aut i Wilgu. To asi bude můj vlekař!

Vyrobili jsme vlečné lano, domluvili se a následoval start. Bezproblémový. Nechávám Foxe co nejdéle běžet po zemi (mám opravená kolečka!), potom se zvedám nad Wilgu a přiměřenou rychlostí nabíráme výšku. Odhadem ve třech možná čtyřech stovkách se vypínám. Chvilku poletuji ve výšce a čekám, až vlečná sedne. Když slyším její motor, jak brblá před přistáním, rozjíždím Foxe, abych předvedl nějakou akrobacii. Ještě přetrimovávám na potlačeno, ale trim je na doraz. Říkám si, že před dalším letem musím přeštelovat táhlo, protože takhle musím mezi figurami stále trochu tlačit a model se mi neřídí dobře. Mám za sebou nějaký půlpřemet, nějaký výkrut, všechno ještě ve výšce, když slyším Wilgu dosednout a potom kletby a ještě potom náhlé utichnutí motoru. Chtěl jsem udělat nízký průlet na zádech, ale dole se motají lidi, tak dělám jen normální průlet a sedám na asfalt. To je tady opravdu chuťovka a já si ji užívám. Po dosednutí jede Fox pěkně středem po asfaltu a když rychlost začíná padat, směrovkou ho vytáčím na trávu.

Těším se na další let a jdu se podívat, co se stalo s vlečnou. Vidím zlomenou vrtuli. To je dobrý. Ale za chvilku vidím ohnutou podvozkovou nohu (trubka) a kolo jdoucí šejdrem. Bohužel to nejde narovnat a tak je dolítáno. Jestli jsem letěl 3 minuty! Jsem trochu zklamaný, ale takový je život.

Koukám tedy, jak budou létat ostatní. Ale jako kdyby se někteří styděli a tak nejvíc toho nalétali piloti známí ze standardních leteckých dní. Potěšily tak i takové malé stroje, které už dnes na velkých show ani nejsou vidět:

K vidění byly nejen letadla a vrtulníky, ale na blízké vodní ploše jezdily také lodě a ponorky. I hydroplán se tu proháněl.

Počasí bylo nádherné a tak považuji skoro za hřích, že se létalo docela málo. Vím, že se někdy těžko kloubí létání a tlachání, ale takových dní už moc letos nebude. Zajímavá pro mě byla zkušenost s komentováním akce. Připadá mi, že i na takovéto komornější akci je komentátor přínosem. Nejen pro případné diváky, ale i pro piloty. Už jen to, že jmenuje ty, kteří létají, poví něco o modelech a taky dokáže piloty trochu popohánět a organizovat. Tady v Ústí byla i příjemně použita hudba.

To, že byla k dispozici tabule s jídlem a pitím, zůstane jistě výjimkou, ale možnost dát si v příjemném prostředí během létání kafíčko, to jistě bude - až bude areál dobudován - standardní záležitostí. Tak bude mít i případný doprovod modelářů možnost důstojně posedět a strávit tak na letišti příjemné chvilky.

Nejhezčí čas tady na letišti je večer, kdy se dráha leskne červení zapadajícího slunce.

To se potom dají dělat podobné kýčovité fotografie:

Tohle u nás na letišti nefunguje. Takhle večer u nás model při přiblížení na přistání mizí náhle ve tmě. Tady je dráha ve slunci do poslední chvíle. Škoda, že jsem si nemohl taky dát nějaké to přistání v zapadajícím slunci. Snad příště ...

(zveřejněno na stránce Létání)