Konečně ve vleku!

Na dnešní den máme se ženou naplánovaný výlet na kole. Od rána je krásně. Sluníčko, mírný vánek. Na kolo ideální.

Dostávám ale echo od Karla Prokopa, že pojede s vlečnou na jejich klubové letiště nebo do Hrádku. Že tam ale nebude moc dlouho, že má klubovou shůzi nebo co.

Pohled z okna ven, kde je ideální počasí pro aerovleky, horečné přemýšlení o tom, že už na ten první vlek čekám skoro dva roky a proti tomu slib ženě, že s ní pojedu na kolo a stále žádné rozhodnutí. Taky ve mě hlodají pochybnosti, zda to má vůbec cenu už jen kvůli té velké vzdálenosti. Koukám na mapu. Je to dost přes 100 km a to je cesta alespoň na hodinu a půl. Abych tam toho Karla vůbec ještě zastihl.

Karlův telefonát, že jede do Hrádku, byl tím správným impulsem. Ptám se ho na cestu k tamnímu letišti. Tvrdí, že to nenajdu, ale naklonec dostávám stručný popis cesty. Oznamuji ženě, že jí dávám košem a upaluju nosit věci do auta.

Vyrážím směr Liberec a hned první kilometry naznačují, že to nebude jednoduché. Všude sváteční jezdci kochající se krajinou a já přece musím stihnout toho Karla! Vzdálenost 120 km překonávám za hodinu a půl. Nejvíce mi dává zabrat Hrádek, kde jsem se na chvilku ztratil, ale závěr cesty byl dobrý. Letiště jsem našel i bez nutnosti nechat se navigovat po telefonu.

Už z dálky vidím známé Warhawky. Hned také registruji krásného Tiger Motha. Letiště je v širých polích. Jedinou překážku tvoří parkující auta a stožárek s větrným pytlem a i pole okolo vypadají milosrdně. Na letišti panuje příjemná atmosféra.

Karel je tu už taky. Wilgu má připravenou k letu. Pouštím se tedy do montáže Luňáka. Trochu mě straší vítr 4-6 m/s prakticky kolmo na dráhu. Když ale vidím start Tomáše Buzína s jeho Foxem, tak mě obavy přechází.

Kluci zatím prohánějí nad drahou své Warhawky.

no není jako skutečný!

Dočkal jsem se i letu Tiger Motha.

Mě trochu straší nastavení mého letadla. Měl jsem ho celého rozhozeného, všechna serva venku a teď je nevytrimovaný. První aerovlek se mi najeví jako vhodný zálet. Ale co. Skutečná letadla taky nejde hodit někde na mezi. Snažím se tedy alespoň srovnat výchylky všech klapek tak, aby v žádném nastavení neklonil model na stranu.

Karel je připraven a tak i já už musím řici své: "Jsem přichystaný".

Karel mi dává krátkou nalejvárnu co a jak se bude dít. Roluje před Luňáka a připojuje k závěsu Wilgy mé vlečné lanko. Tomáš mi podpírá křídlo. Poslední zkouška kormidel, soustředění na knoflík na kniplu, kterým se mohu v případě problémů vypnout.

Karel dává plný plyn. Luňák se rozbíhá, malinko koriguji křidélky. V půli letiště přizvedávám Luňáka kousek nad zem.

Wilga s Luňákem mizí ve výšinách.

Karel hlásí zatáčky, já s mírným zpožděním kopíruji náklon vlečné a sestava celkem rychle nabírá výšku. Když jsme zrovna nad sebou, Karel mě vypíná. Ptám se proč, ale Karel tvrdí, že mě nevypnul. Já se ale musím starat o model. Trimuji křidélka, trimuji výškovku. Luňák za sebou táhne vlečné lanko, ale není to vůbec znát. Jak se snižuje výška, tak začínám přemýšlet na rozpočtem na přistání. Zatím jsem sedal jen na svahu a to je něco jiného. Rozpočet se mi daří a sedám pěkně na práh dráhy. Jen lanko jak se dotkne země začne výrazně stroj brzdit.

Tak a mám to za sebou. První vlek!

Už vím, proč jsem se od Wilgy odpojil. Jak to trhlo, z dvakrát zatočeného kroužku na klíče se stalo U. Druhý let tedy letíme s Karlovým lankem.

Když jsme ve výšce, hlásím, že se budu vypínat. Mačkám knoflík na kniplu, ale vypnutí se nekoná. Lomcuji s lankem tak vydatně, že stahuji Karlovu Wilgu do vývrtky. Ten se vypíná a já pokračuji v letu opět s lankem vlajícím od čumáku větroně. V tu chvíli mi dochází, že jsem na kniplu mačkal špatný čudlík.

Napotřetí se vypínám normálně. Tomáš to jedovatě komentuje, že je to první vlek, kdy víme, kde je lanko a není třeba zjišťovat, zda je u vlečné anebo u větroně nebo v poli :-) Ať tak či onak, vždycky to jistí Karlovo "v pohodě".

Mezi lety koukám, jak létají ostatní.

Karel i já jsme při chuti. Mezi třetí a šestou hodinou stíháme šest vleků. Dvakrát se chytám v termice. Zkouším akrobatit, ale ve větší výšce s tím mám problémy. Nevidím dobře polohu modelu. Zato níž nad zemí to je požitek. Nízký průlet s Luňákem je opravdu lahůdkou. Na hecování Tomáše si střihnu nad zemí i výkrut, ale zatím radši v nějakých deseti metrech.

Domů jedu spokojený. Splnil se mi další sen. Díky Karle!

Viz také

(zveřejněno na stránce Létání)