Dneska konečně fouká!

Ocelota mám opět celý den v autě a tak mohu po práci zase rovnou na kopec. Celý den pofukuje a tak se těším, až před pátou dorazím na kopec. Pojedu zase na Pomník.

Dorazil jsem až po páté a síla větru je pro mě zklamáním. Fouká tak 3 m/s. Natahuji tedy gumicuk

Po startu hledám místo kde to nosí, ale je to poměrně obtížné. Stoupání se co chvíli stěhuje podle toho, jak se stáčí vítr. Jedinou jistotou je létání přesně po hraně silnice, ale dá se získat maximálně 5 metrů výšky nad terénem. I malá chyba znamená okamžité přistání. Zkouším zase sedat do ruky, ale vítr zrovna ve chvíli, kdy už letím nad silnicí proti sobě přizvedává Ocelota o dva tři metry. Ten mě přelétává právě o ty dva metry a já už musím sednout na asfalt, protože na otočku už nemám výšku. Zkončil bych v šípcích okolo silnice. Přistání na asfalt odnáší ucho jednoho křídla. Asfalt je jako šmirgl.

Při dalším startu vítr krátce zesílil asi na 5 m/s. Získávám rázem asi 50 m výšky. Za tři minuty je ale zase po větru a já neúprosně padám na hranu, kterou další minuty hobluji dva tři metry nad šípky.

Zkouším natáhnou let po hraně dál od sebe. Když jsem asi 150 metrů od sebe, vyjedou křidélka nadoraz a Ocelot přechází do strmé spirály. Ocelot mizí za hranou někde do stráně zarostlé šíky. Za okamžik slyším praskání větviček a možná i modelu. Model ještě není na zemi a mě se hned vybavuje poznámka mé ženy: A to jdeš lítat v těch světlých kalhotách z práce?

Vyhrnuji si nohavice nad kolena, vydávám se po silnici dolů a koukám dolů ze stráně. Bohužel přesně nevím, jak daleko mám jít. Terén pode mnou vypadá hrozně. Starý sad zarostlý do tří čtyřmetrové výšky šípky. V místě, kde si myslím, že by to mohlo být scházím ze silnice a nořím se do pralesa. Zkouším hýbat kormidly, ale jako na potvoru někdo v Kladrubech nastartoval motorovou pilu. Prodírám se roštím, ale v tak nepřehledném terénu to vidím dost bledě. Navíc se stále rychleji šeří a tak na mě sedá pesimismus. Až ve chvíli, kdy pila utichá, slyším z velké dálky serva. Hledal jsem moc daleko. Nakonec model nepoškozený nacházím pod okrajem šípku. Kdybych neslyšel ta serva, tak ho nenajdu.

Modelu nic není. Zkoumám, co se mohlo stát. S dosahem jsem nikdy problém neměl, antény byly v té chvíli nasměrovány přiznivě. Přijímač nabitý. Natahuji tedy gumicuk a startuji k dalšímu letu. Držím se skoro deset minut nad stromy nad silnicí. Potom ale musím zase na hranu, kde pokračuji v poletování. Najednou zase křidélka nadoraz a model mizí v roští pod silnicí. Je to sice z menší výšky, ale zvuk dopadu nevěští nic dobrého. Jdu k místům, kde jsem spadl předtím a skutečně! Ocelota nalézám v křoví asi tři metry od minulého dopadu. A nic mu není! Ty hrozivé zvuky byly jen lámané větvičky staré třešně.

Když jsem se vydrápal na silnici, tak už je mi jasné, že vždy vlétnu do něčeho, co mě zaruší. Vypadá to na nějaké spojení z Teplic do Kladrub. Když se dívám z místa, kde jsem spadl, vidím z Teplic jednině vršek tohoto paneláku:

Už to ale testovat nebudu. Jedu domů.

(zveřejněno na stránce Létání)