Martin se do toho zbláznil taky

Martin, ač dlouhodobě na služební cestě, dokázal sobě pomocí mailů a SMSek opatřit nový vysílač a nový eroplán - házedlo. A i když měl na přípravu modelu a seznámení se s rádiem jen dopoledne, navečer se už se mnou domlouvá, že to vše půjdeme zalétnout. Sraz máme v 18:30 a já navrhl louku u Srbic.

Je skoro úplný olej, slunce už pomalu leze za hory. Zaklouzáváme Martinův model několika hody nad louku a já po základním vytrimování zkouším vyhodit model otočkou. Nejdříve jen tak zlehka, potom už se do toho opírám víc. Model se chová způsobně a Martin jde na svůj první pokus.

Začíná také zlehka a za chvilku už háže docela vysoko. Zapínám i svoje rádio a na raz dva tři vyhazujem modely současně do vzduchu. Jeden let, dva, pět, deset, ... Mě to vychází většinou na minutu a něco. Martin nejdříve tak půlminutu a později se mu daří i ty minutové lety. Nejdelší let jsem měl měco přes minutu a půl, když to nad loukou malinko dýchalo.

Koukám na stopky. Už tu hážu skoro hodinu. Slunce už je za obzorem. Při jednom z posledních hodů se ozve při odhodu modelu nepěkný zvuk. Jako když se trhá papír. Po přistání ale nic zvláštního na modelu nenacházím. Další hod zase! Raději sedám a jdu sundat křídlo, abych se podíval, zda něco neruplo v centroplánu.

Martin mezitím poletuje dál a když jse na přistání, najednou se sesype s kormidly vyvrácenými nadoraz. Diví se, ale mě je hned vše jasné. Do mrtě vytlučené baterky. To já už přeci důvěrně znám. Martin to má zapnuté minimálně o půlhodinu déle než já. Tedy hodinu a půl. Moje doměnka se potvrzuje. Po připojení mých náhradních baterek model ožívá. Martin měl štěstí, že rádio vyplivlo pár metrů nad zemí. Praskla jen směrovka.

Jdeme domů. Z louky odcházíme po osmé hodině.

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)