V září jsme usoudili, že je nutno dát dohromady spolek, který by měl potřebnou formu před úřady. Svolali jsme ustavující schůzi Českého aeroklubu v Teplicích do hotelu Ditrich (dnes Thermia) pomocí letáčků vytištěných Severočeskou tiskárnou v Teplicích. Tam jsme získali hlavního účetního pana Pluhaříka, který byl potom dlouholetým pokladníkem aeroklubu. Tento muž nás spojil s rozhlasovou stanicí Teplice, která denně ve svých relacích upozorňovala na ustavující schůzi.

Jak jsme byli mladí, tak jsme byli bláhoví. Pro předsedu byl vyhlédnut bývalý poslanec Najman, který slíbil, že funkci vezme. Na schůzi přišlo patnáct až dvacet kluků a jeden starší pán. Pan poslanec nepřišel a vypadalo to na katastrofu. Ten starší pán ke mě přišel a řekl: "Suchánku, vemte to. Já vám pomůžu". Vzal jsem to a pan Hajzler, jak se ten muž jmenoval, nám skutečně velmi pomohl. Byl to horník v invalidním důchodu. Všechno projednal a připravil jak se říká: k podpisu. 

První výbor Českého aeroklubu sestával z těchto nadšenců: předseda Suchánek, pokladník Pluhařík, technik a instruktor létání Liška, jednatel Votík a pan Hajzler člen výboru.

Byl podzim, začali jsme připravovat letadla na jaro. Situace se konsolidovala a přišly první trable. Majitel objektu v Revoluční ulici žádal proplacení nájemného a my neměli ani korunu. Jinak bychom museti dílny vyklidit. Pan Hajzler zajistil nový objekt - Blumbergovu továrnu. Ta stávala naproti restauraci Slávie, kde je dnes vstupní objekt nové pošty. A tak se veškerý materiál stěhoval. Z pražského ústředí přijeli nějací chlapíci s tím, že mají odvézt větroně na Ranou. Nic jsme nevydali a nastala tahanice, kterou chtěl pan Hajzler řešit tím, že napsal až na prezidentskou kancelář. Nedostali jsme žádnou odpověd, ale pro letadla už nikdo nepřijel, i když na jednáních v Praze čas od času někdo s požadavkem přišel.

Nyní se jednalo o to, sehnat nějaký náklaďák k převozu ietadel. Zapracoval Ruda Liška, který byl členem městského hasičského sboru. Zde měli starší vůz Magirus a ten jsme dostali. Ruda dělal řidiče, údržbáře, a tak na podzim roku 1945 jsme s ním jeli na letecký den do Prahy. Byla z toho v Ruzyni senzace, když tam Tepličtí přijeli na stříkačce.

V té době jsme již měli povolení od mjr.Saka, velitele Teplic, používat vojenské cvičiště na Kudlichu v době, kdy tam vojáci necvičí. Ideální plocha na létání vzhledem k vanoucím větrům od západu, severu a východu, s převýšením; říkali jsme - letiště bez mlhy - i když to nebylo tak doslova.