První letošní výlet

Když vycházím odpoledne s kolem na ulici, svítí sluníčko už hodně ze šikma. Naplánoval jsem si, že vyjedu na Hrad, tam snad chytím ještě nějaké zajímavé světlo a potom uvidím, kam dál.

Jedu na Vyšehrad a hned za branou odbočuji po chodníku ke sjezdu do tunýlku, který mě vyvádí do ulice U podolského sanatoria. Úzká ulička padající dolů pod Vyšehrad na nábřeží Vltavy. V životě jsem tudy nešel! Dole přejíždím na cyklistickou stezku A2 a jedu směr centrum. Jedu něco přes dvacet a kochám se na sluncem zalitou řekou. Nesmím to ale s kocháním moc přehánět, občas se zezadu přiřítí cyklista jedoucí přes třicet a tak není radno se po stezce nějak motat. Na náplavce pod Rašínovým nábřežím sedí na lavičkách a na zemi davy lidí s pivem, jako kdyby bylo nejparnější léto. Mezi Palackého a Jiráskovým mostem se tu skoro nedá projet. U divadla zahýbám na most Legií a za mostem se hned nořím do uliček Malostranského nábřeží. Chtěl jsem projet parkem na Kampě, ale záhy jsem byl vyvržen do ulice Újezd. Nějak jsem ten vjezd do parku minul. Vjíždím hned do Petřínských sadů a začínám testovat ty nejlehčí převody, stoupám nahoru na Petřín. Když dělám fotku, mám problém se na ty lehké převody do kopce rozjet. Kopec pod Nebozízkem je opravdu vražedný, moje rychlost je tak 1 km/hod Na krátkém úseku vystoupám 80 metrů.

V parku už je šero, ale město pode mnou je ještě osvětlené sluncem.

Nad Lobkovickou zahradou se jede parkem prakticky po vrstevnici, už jsem se vydýchal a dává se do mě zima. Musím už natáhnout kulicha.

Vjíždím na Pohořelec, zahýbám dolů k Hradu a u Lorety se nořím do uliček Nového světa.

Začínám vážně uvažovat o tom, že odpustím z kol trochu vzduchu. Kočičí hlavy nemilosrdně masírují mojí zadnici.

Před Hradem potkávám známou pražskou postavu, chlapíka, kterého vídám na Václaváku nebo tady na Hradě určitě víc jak deset let. Zestárl stejně jako já. Celá ta léta chodí se svojí tabulí venku a vypráví turistům o tom, jak mu české soudy vzaly dům. Vždycky si říkám, proč nezačne nový život, proč žije nějakou třeba hroznou křivdou a taky kde jsou jeho příbuzní.

Z Hradu jedu dolů Nerudovkou, která je potvora jednosměrná. Nikdy jsem si toho jako pěšák nevšimnul a marně celou cestu dolů přemýšlím, kudy se to dá sjet v předepsaném směru. Ale na nic jsem nepřišel. Za Malostranským náměstím se nořím do uliček Míšeňská, Cihelná a po Mánesově mostě přejíždím na pravý břeh Vltavy, abych pokračoval po stezce A2 do Karlína a Libně. V Karlíně s údivem, pozoruji množství nových domů.

I na stezce už musím svítit.

Za Libeňským ostrovem odbočuji z nábřežní A2 na trasu A26. Ta vede kolem Rokytky do Vysočan. Cesta je zvláštní tím, že vede po bývalém železničním náspu, takže je to taková dálnice a všichni to tady mydlí, nejvíc bruslaři. Občas tu narazím na borce, co jedou na bruslích tak rychle, že jim skoro na kole nestačím. Tady už lituji, že jsem si celý výlet nepromyslel, protože už mi je zima a domů to je daleko. S Rokytkou otáčející se k západu opouštím stezku A26 a podél zahrádkářské kolonie se dostávám na Českobrodskou a nahoru ke konečné osmičky.

Tady mě opouští orientační smysl a marně přemýšlím, kudy dál domů do Strašnic, marně přemýšlím, kde je Jarov. Potupně zapínám navigaci v telefonu. S přískoky 200, 500 metrů se posunuji k domovu. Popojet, vytáhnout telefon, podívat se jak dál, zase popojet. A to vůbec netuším, zda to mám domů tři, pět nebo deset kilometrů. Je mi hlavně zima.

Chytám se až u vozovny Strašnice. Za minutu už slézám ztuhlý z kola u branky domu, kde bydlím. Tachometr se zastavil na 27. kilometru.

(zveřejněno na stránce Jezdím po Praze)