Jak jsem to na Rané rozbil 
Sobotní létání spělo pomalu ke konci, slunce nezadržitelně padalo k obzoru a já si chtěl udělat posledních několik skoků v tom krásném večerním světle.
Tomáš vyhlásil, že dnešní létání ukončíme v pět. V duchu jsem hudral, protože nejlepší světlo bude až tak ve čvrt na šest a já měl připravenou kameru na vzpěře Mírova Pipera.
Celý den jsem filmoval a ostatní létali, teď už byli všichni "vyskákaní" a fronta na vlečnou se zmenšila na jeden dva modely. Jeden start, druhý start, třetí start, přistanu a jsem ve frontě na vlečnou druhý maximálně třetí. Paráda.
Jedno přistání jsem musel posunout dál do plochy letiště a tak jsem se pro model pěkně prošel. Když jsem ho nesl zpátky na místo vzletů, volali na mě kluci: "Chceš letět? Tak dělej! Vlečná čeká jen na tebe!" Vzal jsem to tedy poklusem. Rychle položit model, rychle zapojit vlečné lanko, rychle za model a jedeme: "Můžeme?" "Jó, můžeme!" Bivoj Jirky Petránka z Vlašimi zaburácel a Luňák vystřelil dopředu tažen obří vrtulí stošedesátikubíkového motoru. Luňák trochu visí na jednu stranu, dávám kontra, abych křídla srovnal, ale vidím, jak se konec křídla přeci jen dotkne země. Ještě víc kontruji, ale to už začíná kolotoč. Konec křídla zachytává o trávu, Luňák zamete ocasem doprava, já ještě ze setrvačnosti dokončuji pokus srovnat to křidélky, ale hlava už velí: Vypnout! Než ale prst na přepínači na kniplu příkaz provede, běží čas nemilosrdně dál a stejně nemilosrdně táhne Bivoj model brázdící koncem křídla zem a postavený křídlem skoro kolmo k zemi dál za sebou. Potom už jen vidím, že je model na zádech, že z něj něco lítá a potom ticho. Vlečná mizí někde nahoře.
Cestou k modelu se snažím si vybavit, kdy jsem tam ten vypínač opravdu cvakl a bylo mi divné, že vlečná táhla model tak dlouho. A taky, že jsem ten náklon nesrovnal.
Takto pohotově situaci "nastřílel" svým Nikonem Jirka Michálek:
Když jsem ty fotky viděl, pochopil jsem, proč se to lanko uvolnilo tak pozdě. Lanko táhlo prakticky kolmo na trubku závěsu. Jinak je zajímavé to takto vidět a srovnat s vlastním prožitkem. Zajímavé je zjistit z času fotek, jak rychle se něco takového stane.
Škody nakonec nejsou tak velké. Rozbité přepážky v trupu, rozbitá a vytržená směrovka a utržená kabina. U té mě nejvíc mrzí, že se kousek průhledného překrytu tak 2 x 1 cm vyštípl a ztratil.
A proč k tomu všemu vlastně došlo? Jak jsem běžel pro model daleko do plochy a rychle ho sebral, abych nepřekážel, přecvakl jsem si o bundu, jak jsem se skláněl k zemi, přepínač výchylek. Měl jsem přepnuto na malé výchylky, které prakticky nepoužívám a které jsem si kdysi nastavil ve snaze zjistit, jak to létá, když se používají ani ne třetinové výchylky. No a jak jsem běžel na start, už jsem si vysílač nepřekontroloval. I když to je vidět na první pohled, že ta páčka je ve špatné poloze. Prostě hr, dělej, honem, už abych letěl. No a jak se model naklonil, já kontroval tak, jak jsem byl zvyklý, že to té situaci odpovídá, a to bylo málo. Křídlo kleslo až na zem a už to jelo.
(zveřejněno na stránce Létání)