Na chvilku na louku

Večer kolem sedmé jdu zkusit štěstí nahoru na louku. Louka je neposekaná, ale tady se dá celkem spolehlivě sednout na cestičku, nebo na vrcholky trávy vedle cesty. Chodím tam rád v tuhle dobu, vlnění vysoké trávy ve větru je další estetický zážitek k pohybu letadla ve vzduchu.

Na louce mě ale čeká zklamání. Opravdu fouká od severu a možná to je stočené ještě trochu k východu, moje louka je v závětří. Louka výš je natočená proti větru dobře, ale není tam žádná cestička a tráva je po prsa!

Nakonec jdou až nahoru do lesa, lesem dojdu k hraně svahu a tady na louku. Tráva je zde na kousku chudší, nízká a řídká. Hážu tedy odtud. Bez problému se chytám, snadno dostoupám nějakých třicet metrů vysoko, ale z místa, kde stojím, mám okolními stromy hodně omezený výhled. Musím tak létat jen v prostoru nad sebou a prakticky to je jen takové stání proti větru, po čtvrthoďce mě to přestává bavit a sedám. Počkám si, až to tu zemědělec poseká.

Domů jdu jinou cestou, po okraji louky chci dojít k druhému lesu a lesem dojdu až k vesnici. Cestou si říkám, jak se krajina pravidelným sekáním zkulturnila, že už tu nejsou lány kopřiv jako dřív. Kousek od druhého lesa Long Shota ještě jednou jen tak vyhodím. V místě, kde to obyčejně při tomhle směru větru nosívá, se letadlo po nastoupání po odhodu propadá jak suchý list níž a níž a ať tlačím jak tlačím, neřízeně padám na kraj louky pod mezí o patro níž. Když tam dojdu, zjistím, že Long Shot leží na vrcholku pole kopřiv tak pět krát pět metrů, přesně uprostřed. A já mám kraťasy!

Posílen proti revmatismu jdu bukovým lësem do kterého svítí zapadající slunce a užívám si zvláštní atmosféry pod vysokými korunami. Napadá mě mimoděk, jak bych se asi jevil někomu, kdo by mě teď potkal, jak jdu s letadlem v ruce lesem.

(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)