Po západu slunce 
(4.8.2012)
Pracovní povinnosti mi končí v osm večer. Byl krásný den, přes den bylo 24, po modré obloze pluly mráčky, vítr kolem pěti metrů. Teď už leze kotouč slunce po hřebeni Krušných hor a za chvilku zmizí za horizontem. Mám chuť vyběhnout s Long Shotem nahoru na louku pod les.
Stoupám nahoru pod les cestou mezi neposekanou trávou a do tváře mi dýchá vzduch, jak začíná sjíždět po svazích Středohoří dolů. Chvilku přemýšlím, zda vůbec má cenu jít nahoru, když bude foukat po kopci dolů. Ale už jsem nahoře pod lesem na posekaném pruhu louky.
Slunce už je za horami, ale světla je stále dost.
Vyhazuji Long Shota proti lesu a velikým obloukem nad loukou zkoumám,
kde to padá a kde to padá méně 
Vypadá to spíš na trénování paže než nějaké delší poletování.
Ale když po odhodu zaletím až nad les, tak je hned na letadle vidět, že tam něco je.
Dá se na lesem nahnat nějaké vteřiny,
jednou se dokonce dokážu nad lesem otočit a letět nad jeho okrajem další desítky metrů.
Výška nad stromy není moc velká a za chvíli ve mě vítězí zdravý rozum
a létám raději jen nad loukou.
Shazování modelu z vysokého stromu už jsem absolvoval
a nerad bych si to několikahodinové branné cvičení zopakoval.
Už je šero a na svůj odhad vzdálenosti bych nedal zlámanou grešli.
Bavím se tedy vyhazováním modelu a sedáním do ruky z různé vzdálenosti a výšky.
S Long Shotem se dá taky z hodu docela pěkně akrobatit.
Je to až udivující, jak dynamicky se dá s takovým lehoučkým modelem bez motoru zalétat!
Přemety, obrácené přemety, výkruty, lety na zádech, zvraty, souvraty.
Jen si musí člověk dávat pozor,
aby netrefil sám sebe.
Po půlhodině mě vyhánějí drobné mušky, které začínají kousat do všech odkrytých částí těla. Běžím tedy dolů a cestou si Long Shota vyhazuji do směru chůze. Dole na louce už je tma. Vypínám rádio a utíkám domů schovat se před tím dotěrným hmyzem.
(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)