Na svah 
Včera bylo krásně, slunečno, foukalo jako blázen, ale my (já a Václav) jsme se rozhodli, že na svah pojedeme dnes. Je zataženo, venku se nehne ani lísteček a předpověď říká "slabý vítr". Bereme dva Foxe, Václav má jako náhradní eroplán Iona a já Siestu. Má foukat od severovýchodu a tak jedeme na Číčov (Kozly).
Celou cestu pozoruji nehybné listí na stromech kolem silnice, ale když vylézáme na kraji pole pod kopcem z auta, lístečky okolo se vesele třepetají. Že by to ale bylo na létání s Foxem, tak to nevypadá ani náhodou.
Bereme modely a všechnu bagáž a šlapeme na kopec. Ještě ve stráni není vítr nic moc, ale nahoře na hřebeni kopce fouká docela solidně kolem 5 m/s. Na ty Foxe to ale opravdu není. Máme ale čas celý den a třeba se dočkáme silnějšího větru. Pohled na kouř z elektráren okolo nás nám dává naději. Václav jde ještě jednou do auta pro naše náhradní modely.
Zahajuje létání svým Ionem a je to docela boj. Tvrdošíjně letí celou dobu bez pomoci motoru i když se ve slabších podmínkách dostává hluboko po hranu a pracně potom musí získávat každý metr výšky. Sleduji to trochu skepticky, protože tyhle podmínky jsou tak pro lehkou Siestu a my se tady bláhově vláčíme s velkými těžkými eroplány.
Léto už končí a já jsem rád, že mám v batohu kulicha.
Václav na kopci vytahuje termosku a aby trumfnul kamaráda Standu, který zavedl tradici pohoštění kávou, vytahuje z batůžku i opravdové porcelánové hrnky! Sedíme si tedy v závětří a tlacháme u kávy. 
Jsme už na kopci přes hodinu. Vítr přidal na síle. Jeho rychlost zůstává stejná, ale fouká už i dole na polích pod námi. Zatím, co předtím se listy na keřích v polovině kopce any nehnuly, teď se listy třepetají až na stromech dole u silnice daleko v předpolí kopce. Je to poznat na tom, jak Václavův Ion létá rychleji a dohrabe se do větší výšky nad svahem. Zvažuji, jestli si mohu dovolit odstartovat z Foxem. Když ho tam hodím a neudržím se, budu muset sedat až dole pod kopcem a riskovat poškození modelu - křoviny, oranice. Potřebuji, aby to nosilo tak, abych dokázal přeletět za hranu a sedat zezadu, kde jsou pro to docela přijatelné podmínky. Nechce se mi opravovat model kvůli několika vteřinám letu.
Nakonec vítězí myšlenka, že bych letět měl, aby to vláčení modelu do strmého kopce nebylo zbytečné. Václav vrhá mého Foxe šikmo podél svahu a já s napětím pozoruji, zda bude stoupat. Držím sotva horizont a tak mám obavy ze zatáčky od svahu. Dál od svahu to ponese ještě méně. Raději popocházím dopředu, abych v případě propadání dolů pod kopec na model dobře viděl. Opatrně přeopatrně točím a světe div se, ani v zatáčce neztrácím. Fouká mírně zprava a tak na levé straně otáčím raději dřive. Hodně pracně získávám tři čtyři metry nad hřebenem a výš to nejde ani o píď! Létám minutu dvě a připadá mi to jako věčnost. Musím stále úzkostlivě hlídat rychlost, zatáčky točím co nejčistší a jsem napjatý, kdy se model prosedne o metr dva. To musím hned zatočit přes hranu za svah a nějak sednout.
Vítr naštěstí zesiluje na nějakých 7 m/s a je to hned znát. Mohu točit ostřejší zatáčky, model mohu nechat více rozjet, mohu letět dál od svahu, točit zatáčky proti svahu. Je to úleva, ale udělat přemet nebo výkrut to ani náhodou. Ani nevím, jak dlouho si poletuji, když přichází moment, kdy více utahuji zatáčku, model ztrácí trochu rychlost a zároveň slábne vítr. Bez váhání natahuji let k nižší části hřebene, přeskakuji do závětří a nelétávám na přistání. Sedám podél svahu, křídla mám pěkně srovnaná se sklonem svahu. Podrovnávám, podrovnávám a nejednou mi model mizí za mírným zlomem ve svahu. Modlím se, aby model byl na zemi. Když k němu doběhnu, vidím ho v pořádku. Přistání se povedlo.
Na zalétávání Václavova nového Foxet to tedy opravdu dnes nebude. I já vytahuji náhradní stroj. Siestu stačí podržet proti větru, potom jen povolit sevření ruky a letí to! Jak je to snadné. Lehká Siesta jde nahoru jak po schodech.
Užívám si té svobody a snadnosti nabrat výšku, bez obav tlačím Siestu třeba až dolů do poloviny kopce nebo odlétám daleko od kopce. Přemety, souvraty, průlety, ...
Blbnu blbnu až najednou model přepadává v souvratu asi pět metrů přede mnou a pět metrů nade mnou do sestupného letu proti svahu a tedy i proti mě. Zlomek vteřiny přemýšlím, co s tím udělat, potom mi dochází, že to tak tak utáhnu výškovkou a model protáhnu těsně nad hranou dozadu na závětrnou stranu. Ale v dráze modelu jsem já! Je jasné, že už nestačím utéct. Už jen reflexivně nastavuji modelu místo holení lýtka. Rána, čekám zvuk přeražené náběžky, ale místo toho bolest v noze. Na lýtku mám obtisklou špičku kuželu, sval bolí jak čert a noha vesele otéká.
Na modelu ulomené ucho, prasklá spojovací trubka do křídla a motor vylomený i s kusem trupu do pravého úhlu. Mám doma co opravovat.
Jsme na kopci už pět hodin, zalítali jsme si do sytosti. Je čas jet domů. Balíme.
Domů jedeme oba spokojení. Ráno to vypadalo na zbytečnou jízdu, na šedivý zamračený den a nakonec jsme si to pěkně užili létáním na kopci!
(zveřejněno na stránce Co dělám?)