Jak jsem jel na Rétroplane 2010,
jak jsem jel na Wasserkuppe 

V neděli večer jsem se vrátil z akce Rétroplane 2010 v Německu na Wasserkuppe. Mám natočeno spoustu materiálu, docela dost fotek, zážitků a přemýšlím, jak s tím vším naložím.

Bohužel vedro, které nás na Wasserkuppe trápilo, trvá i nadále a já musím řešit problém jak uchladit počítač, ve kterém chroustá pět harddisků a topí procesor. Ani moje tělo na tom není o nic lépe.

V neděli jsem dostal od několika lidí stejnou otázku: "A kdy to dáš na web?"

Rétroplane 2010 - proč 

9.7.2010

Když jsem se dozvěděl, že se bude příští ročník Retroplane konat "za humny" a navíc na legendárním Wasserkuppe, uzrálo ve mě rozhodnutí: To musím vidět!

Na akci Rétroplane 2010 na Wasserkuppe jsem se nevypravil jako üčastník akce, ale jako "zpravodaj". Ani nemám letadlo, se kterým bych se mohl přihlásit. Podmínkou je předloha do roku 1960 a dřevěná konstrukce. Tedy i modelu. Žádný laminátový trup! Obrázek na Vincentově webu hovoří sám za sebe:

Prostě jsem tu akci chtěl vidět na vlastní oči.

A taky jsem se chtěl podívat na legendární Wasserkuppe. Wasserkuppe je něco jako u nás Raná. (Více na Wasserkuppe)

Hurá na Wasserkuppe 

9.7.2010

Jindra Stejskal mi nabídl, že mohu jet s ním, že má v autě volno. A tak jsem v pátek devátého července vstal o čtyři hodiny dříve než normálně a s báglem na zádech, ověšený foťáky a se stanem v jedné ruce a spacákem v druhé jsem vyrazil na nádraží na cestu do Rokycan, kde na mě bude Jindra čekat.

Když jsem před pátou ráno šlapal na metro, připadal jsem si jak zamlada. Jako když jsem šel na čundr. Ale o co je dnešní vybavení lehčí, o to více táhnu krámů. Foťáky, kamera, nabíječky, baterky - to jsem dřív neměl. Jak jsem dříve s takovým nákladem mohl ujít přes dvacet kilometrů!? Pro mě, jako pro člověka, který všechny ty krámy vozí v kufru auta, byl úkol sbalit se na cestu jen s batohem na zádech dost těžký. Co vzít, co nebrat, co unesu, co už ne ...

Ráno je krásné, protože chladné. Několik dnů už panují šílená vedra a tak mi teď raních dvacet šest připadá jako oáza. Na nádraží jsem zbytečně brzo, ale aby na mě Jindra musel čekat, kdyby mi vlak třeba ujel, to ani náhodou. Do odjezdu je ještě skoro půlhodina, ve vlaku nikdo není a řeším nečekamý problém. Vagón je ještě teď ráno rozpálený z minulého dne a uvnitř je jak v peci. Otvírám všechna okna a modlím se, aby to alespoň trochu vyvětralo. Vedro mi moc nesvědčí a už jen představa cesty po Německu v dopoledním vedru mě děsí. Předpověď je zase stejná. Vedro přes třicet.

výška obrázků 600 / 800

Vlak vyjíždí na čas. Kochám se pohledem z okýnka na probouzející se Prahu, se zájmem sleduji i další cestu. Slunce nemilosrdně praží už od rána a teplota zase stoupá do pro mě nepříjemných výšek. Když poleví moje pozornost a přestávám sledovat krajinu míhající se za okny, hned usilovně přemýšlím, jak to na Wasserkuppe bude vypadat. Je to přeci jenom hodně vysoko položené místo a tak tam nebude takové vedro. A mohlo by tam foukat, i když je předpověď větru hodně bídná.

Do Rokycan přijíždím skoro na čas. Jindra už čeká na peróně a vede mě rovnou k autu. Skládám si svoje krámy na připravené místo, Jindra mi ukazuje zásoby jídla a hlavně vody, které mi koupil a dal so auta, abych to nemusel tahat s sebou. Sedáme do auta a vyrážíme. Hne jak se rozjířdíme, všímám si, že Jindrovo auto má klimatizaci a tak jsem hned veselejší. Frčíme směr Německo.

Cesta probíhá v pohodě. D5, A6, A3, A7. Nikde jsme nepotkali nějakou zácpu, stále si můžeme jet vlastním tempem. Jindra jede celou trasu na jeden zátah a když člověk jenom trochu otevřel okýnko, tak hned zjistil, že zastavovat nemá moc smysl. Venku za sklem je opravdu hic! Zjišťujeme, že si jako řidiči vyhovujeme. Jindra je spokojený, že jsem spokojený jak on jede a mě to opravdu vyhovuje. Můj styl jízdy je podobný. Cestou se učím ovládat Jindrovu navigaci a nastavuji v závěru cesty trochu jinou trasu, než navrhuje navigace. Já se vždy na cesty připravuji a dělám si nad mapou vlastní itinerář a ani tentokrát nečiním výjimku. Moje trasa je o malinko delší, ale delší kus po dálnici.

Bavíme se o letadlech, komentujeme krajinu okolo cesty a občas máme falešné vidiny, kdy v dálce před námi tušíme mrak a déšť, nějakou bouřku z vedra. Ale je to všechno mam a klam. Jak vjíždíme do kopců okolo Wasserkuppe (Naturpark Hessische Rhön), rozebíráme naše představy a skutečnost. Vypadá to tu trochu jako Šumava. Hřebeny kopců jsou táhlé, oblé. Jak asi bude vypadat vlastní Wasserkuppe?

Naše cesta vede rovnou do kempu Rhön Camping-Park, kde má pořadatel zamluvená místa pro účastníky. Je to u vesnice Ehrenberg. V kempu hned vidíme naši vlajku. Vybalujeme, já stavím stan, Jindra připravuje jídlo. Můj předpoklad, že tady v horách bude přijatelnější teplota, se ukazuje jako úplně lichý. Je vedro na padnutí.

Objevují se kluci od nás a my se dozvídáme, kdo všechno tu je. S modely tedy přijeli:
Erik Herudek z Bolatic s Schleicher Ka-4 Rhönlerche a Grüne Post
Petr Mikolášek z Vlašimi s WWS-1 Salamandra
Stanislav Šimeček z Bolatic s Praha PB3
a Jindra Stejskal z Rokycan s Espenlaub 5.

Takových jako já - bez modelu je víc. Čtveřici odvážných tak doplňuje ještě pětičlenný "sbor kibiců"

Kluci se jdou zaregistrovat k Vincentovi.

Hovor nejdříve nikam nevede. Kluci říkají svojí angličtinou, že se chtějí registrovat, Vincent a jeho žena zase jejich angličtinou je posílají do recepce kempu. Kluci zase znova a znova "Retroplane", "Retroplane registrejšn", Jindra do toho něco německy. Nakonec se domlouvají, smějí se a Vincentova žena vyřizuje formality.

Koukáme na mapku, kdo odkud přijel. No my z Rokycan to máme skoro nejblíž!

Kluci už mají plán. Pojedeme se podívat na kopec a hlavně navštívíme muzeum. Prý tam dnes v pátek nebude tolik lidí jako o víkendu. Konečně vyjedememe na legendární Wasserkuppe!

Než odjedeme z kempu, dozvídáme se, že v podvečer v pět musíme být zpátky, že bude výstavka modelů a potom párty.