Großseglertreffen in Annaberg-Buchholz 2004  

Na Mojehobby dal pilotRadek echo, že se v Annabergu kousek od našich hranic tento víkend koná slet větroňářů. Pohled na mapu říká, že to mám kousek a tak od středy zpracovávám rodinu, že bychom mohli na výlet do Němec.

Jen pohled na předpovědní mapu mě trochu děsí:

Mapa je na stránce Modelklubu Zdice. Nevím nic o tom, jak je akce organizována (web jsem nenašel). Ale nevadí. Když nepořídím, prohlédnu si po letech, jak to vypadá u sousedů za kopečky.

Großseglertreffen in Annaberg-Buchholz 

Ráno jsem konečně našel web leteckého klubu v Annabergu a informace o akci (Fliegerklub Annaberg). Na jejich webu jsem našel informaci o vstupném (symbolické 1 Euro za osobu) a popis příjezdu. Výpravě tedy nestojí nic v cestě. Volíme cestu oklikou, abychom si mohli prohlédnout saské vesničky. Nejedeme na Chomutov a Chemnitz, ale po horské silnici na Mikulov k přechodu na Novém Městě a potom dál po hřebeni na německé straně. Mikulov je však uzavřen. Konají se zde závody do vrchu a tak musíme objížďkou po úzkých silničkách, kde se musíme pracně míjet s protijedoucími Němci. Nabrali jsme tak dobře půlhodinové zpoždění. A to jsme ještě nevěděli, jak často uvidíme značku Umleitung (objížďka) na německé straně.

Kocháme se pohledem na úhledné saské vesničky a já s obavani sleduji černé mraky před námi. Za deset minut už krápe a čím jsme blíže k cíli, tím prší více. 20 km před Annabergem regulérně leje. Pohled na teploměr, který ukazuje 12 stupňů, také nepřidává na optimismu.

Moje žena jako vždy perfektně naviguje. Na posledním kilometru už jsou cedulky. Letiště je schováno na vrcholku kopce a bez popisu cesty by asi nebylo snadné ho najít. Parkujeme na vyhrazené ploše v jeteli. První kroky a já lituji, že nemám gumáky. Jako zázrakem se zrovna nad kopcem dělá díra v nízké oblačnosti a přestává pršet.

Přijeli jsme asi v půl dvanácté a akce by měla být v plném proudu. Ve vzduchu však nikdo není. Není slyšet žádný motor.

Platíme 4 Eura za 4 osoby (za auto se neplatí nic). Zatímco zbytek výpravy obdivuje eintopf, kterým se přítomní posilují, já si jdu prohlédnout letiště.

Letiště je na vrcholu kopce uprostřed polí. Letová plocha je hrubým odhadem 400 m dlouhá a asi 100 m široká s perfektní travičkou. Podel vzletové plochy je pruh pro parkování a kempování modelářů. Mezi parkovištěm a plochou je pětimetrový pruh pro diváky oddělený od prostoru létání sítí.

Okolo je všude obilí (po prsa dospělého). Letiště má pěkné zázemí pod řadou stromů, kde se dá schovat před sluníčkem (Bohužel to jsme nemohli vyzkoušet :-). Pod stromy jsou lavičky a stolky, je tu vyvěšen i letový řád. Jestli jsem to dobře pochopil, tak s motoráky nelze létat přes poledne. Přitom letiště je opravdu stranou všech sídel a všechny motoráky měly krásně tiché motory.

Na stojánce před prostorem pro diváky je pod plachtami asi 10 modelů a nic nenasvědčuje tomu, že se bude létat. Diváků je asi dvacet. Nakonec se do létání pouští dva piloti s Wilgami a v drobném dešti předvádějí synchronizovaný let.

Jako první se k létání s větroněm uvolil tento pilot.

Převedl se svým Swiftem pěknou akrobacii korunovanou průletem na zádech asi v třech metrech.

Jako na povel přestává pršet. Ukázaly se eroplány pod plachtami a letadla poschovávaná v autech a pod auty vzadu na parkovišti.

Rázem byl start plný modelů čekajících na vyvlečení.

Nelétala se žádná soutěž. Čtyři Wilgy tahaly jeden větroň za druhým a létalo se pro radost.

Někdo využíval stoupáky generované svahovým prouděním kolem kopce, někdo si střihl akrobacii. Však také převažují akrobatické větroně.

Základny mraků byly 500 až 700 m nad námi a tak vleky běžně mizely v mraku.

Někteří měli problémy s přistáním. Na následujícím snímku byla vidět pětimetrovka zoufale se snažící přeskočit okraj obilí a cestu. Pilot tak hrábl do výškovky, že to taktak neskončilo pádem po křídle. Ale dopadlo to dobře.

Nakonec do pole spadli jen dva piloti. Jeden s větroněm a jeden s vlečnou Wilgou. Ten dokonce šel na přistání předpisově na klapkách ve velkém úhlu, ale chvilka nepozornosti stačila a Wilga s mohutným "ššssstttt" zmizela v obilí pár metrů od cesty.

Modely byly z 99% stavebnice. Asi králem mezi nimi byl tento opravdu obří Duo Discus:

Moc se mi líbil tento Blaník:

Drtivou převahu však měly makety polských větroňů. Polská větroňářská škola je velmi úspěšná a polské větroně se modelářům líbí.

Mě se nejvíc líbily tyto Bociany:

Opět jde evidentně o jednu stavebnici.

Dalším polským typem byl Puchacz:

Fox - další polský typ:

Nebo Cobra:

Jednou z výjimek mezi čtyř a vícemetrovými brusy byl tento glajtr, který nedosahoval požadované 4 metry, ale pilot s ním pěkně zalétal. I vlekař letěl s tímto strojem na laně velmi realisticky. Vůbec musím vlekaře pochválit, že to nervou na plný plyn do nebe, ale že létali velmi realisticky.

Tento pilot měl ještě jeden stroj krásně vypracovaný ve dřevě.

A byl tu i jiný historický stroj. Zřejmě DFS Kranich (Jeřáb):

Vlečné stroje - čtyři Wilgy - byly pravděpodobně ze stejné stavebnice.

Mimo strojů Wilga tu byl i Čmelák s překrásným hvězdicovým čtyřtaktním pětiválcem. Chvílemi to vypadalo, že si pilot není příliš jistý. Občas trochu divoce hrábl do kniplů a létal zbytečně na velký plyn. Když však letěl tak na půl plynu, byl zvuk motoru jak u skutečného letadla.

A přistání se taky povedlo, když pilot po dosednutí předvedl perfektní jízdu po dvou kolech s brumlajícím motorem přes celé letiště. Diváci moc netleskali, ale toto přistání si vysloužilo potlesk.

U Čmeláka mi jen při pohledu zblízka vadil jeho povrch. Čmelák je celokompozit a laminát probarvený ve hmotě dává Čmelákovi poněkud hračkovitý vzhled.

Pro zpestření si pořadatel vymyslel zajímavou disciplínu. Pilot motorového modelu se bude trefovat do volně letících balónků.

Disciplína se ukázala jako velmi těžká a pilot z několika desítek balónků trefil jeden. Nakonec tedy předvedl visení:

Hledal jsem Helmerovy, kteří avizovali svou účast (Mojehobby - modelářské akce), ale nikde jsem je neviděl. Všude zněla jen Němčina.

Na parkovišti pro diváky jsme viděli jen jedno české auto s berounskou SPZ.

Ve dvě hodiny, když se vracím k autu, začíná zase pršet a pršet nepřestane, dokud nepřejedeme kopečky na naši stranu. Slovy dědy Komárka: "Chčije a chčije."

Cestou domů se mi honí myšlenky na to, jak by takové lavičky a síť dopadly na našem letišti. Nějaký vandal by je určitě zničil.

Také přemítám nad složením diváků. Převažovaly páry v důchodovém věku, hned za nimi starší pánové. Dětí pomálu. U nás jsou na takových akcích vidět spíše rodiny s malými dětmi a pánové ve středním věku.

I přes to počasí se mi akce líbila. Atmosféra byla příjemná a možná ukecám rodinu i příště. U nás jsem zatím větroně v takové koncentraci neviděl. Jen bych se měl naučit alespoň trochu německy. Takto jsem si moc nepopovídal.