Co dělám? - Nešidíme se zbytečně?

Shlédl jsem se zájmem prezentaci stabilizačního systému. Nejdříve instalaci ve vrtulníku a potom v letadle - plošníku. Zajímalo mě, jak bude stabilizace v letadle využita.

Malý model, který normálně nemá moc dobré letové vlastnosti, létá v různých režimech stabilizace jak po kolejích. Je to zajímavé, umožní to letět s menší námahou, snadněji. Ale je to jaksi sterilní. A když jsem viděl výkluzové zatáčky, kdy se model bez náklonu nebo jen s malým náklonem bokem hrne zatáčkou, vzpomněl jsem si na amatérké pokusy s gyry, kdy se dosahovalo totéž třeba s docela velkými větroni.

Je to možná cesta, jak umožnit létání každému, kdo si v hračkárně koupí letadlo a potom bez problémů řídí letadlo stylem "teď chci doprava", "teď leť nahoru" a podobně. Ale létání to už moc není. Je to řešení, jak dostat bez problémů model z bodu A do bodu B a mě to připomíná spíše ježdění s autíčkem po zemi. Ztrácí se tím hned několik dimenzí. Rozumím takovým "udělátkům", když chci model jako bezpilotní prostředek nebo ho musím řídit a přitom se věnovat jiným činnostem nebo mám jen omezené informace o průběhu letu. Tam chápu, že to musí letět co nejvíce samo a co nejvíce bez problémů. Ale pro běžné létání si tak prakticky zruším zpětnou vazbu od modelu, reakce modelu na okolní ovzduší, vliv turbulence, průlety stoupáky a klesáky.

Ano, poletím s takovým modelem snadno, udělám krásný přemet, udělám průlet na zádech, ale bez toho pocitu, že jsem posunul nějak své pilotní schopnosti, že jsem překonal živly. Je to létání bez budování nějakého povědomí o skutečném průběhu letu, o tom, co na letadlo působí, jak se chová a je to tedy jen takové hraní.

Už jen když jsem viděl tu šílenou výkluzovou zatáčku ...