Boule 
Cestou pøes letištì musím vysoko zvedat nohy, abych si nazmáèel kecky. To jsem trochu nedomyslel. Zato na vítr jsem pøipraven. Pod bundou mám svetr a flízku, na hlavì èepici a v ruksaku pøipravené rukavice. Protože fouká skoro z jihu, jdu na vedlejší bouli, ze které se normálnì nelítá, a hážu Ocelota proti vìtru. Po pár vteøinách však sedám na louku pøed sebou, protože mi hroznì mrznou ruce. Natahuji si rukavice a kulicha narážím více do èela.
Fouká do 10 m/s. Nosí celé pøedpolí Boulí stovky metrù dopøedu. Využívám toho a scházím po svahu dolù pod hranu. Jsem tak alespoò trochu chránìn pøed vìtrem. Létám si u nosu, obèas dìlám výpady daleko dopøedu. Mám však problémy s viditelností. Nebe je pokryto tìžkými èernými mraky, ale na horizontu je prudké sluneèní svìtlo. Ocelot se mi tak ztrácí buï v tom prudkém svìtle nebo v šedi mrakù. Jednu chvíli jsem se koukl stranou, kde jsem zahlédl nìjaké dravce, ale když jsem vrátil zrak zpìt, Ocelota jsem již nevidìl. Srdce se mi rozbušilo, ale rozum a zkušenost øíká, že ho musím bìhem zlomkù vteøiny objevit. Trvalo to tak dvì vteøiny a objevuji Ocelota na úplnì jiném místì oblohy.
Vzpomìl jsem si pøitom, jak jsme pøed mnoha lety na Rané zalétávali schválnì do mlhy a s napìtím èekali, kdy se model v opatrné táhlé zatáèce zase objeví. Asi jsme moc rozumu nemìli.
Po asi 20 minutách blbnutí dìlám trapnou chybu. Pøilétám zpátky ke kopci a hodnì tlaèím. Chci si prosvištìt pøed oblièejem. Ztrácím však více výšky než jsem pøedpokládal. Najednou rachot. Trefil jsem jediný strom, který tu pod svahem stojí. Ocelot konèí v jeho vìtvích. Ještì za nehezkých zlovéstných zvukù propadá asi natøikrát do nižších pater. První pohled zblízka mì uklidòuje. Nábìžky jsou celé a model navíc propadl až do výšky, kde na nìj došáhnu.Mezitím se vítr ztáèí k západu a slábne na asi 2 m/s. Stále to však nosí a já mohu hoblovat podkovu svahu ve výši špièek svých bot. Pøi létání vnímám i úžasné panoráma kolem dokola. Høeben Krušných hor je zabalen ve snìhobílé peøinì, na kterou svítí slunce. Po celou dobu roste ze zemì nìkde v místì Dubí krásná duha. Na jihu je pod èernými mraky Støedohoøí a za ním sluncem ozáøený kraj smìrem ku Praze.
Na závìr si nechávám svoji oblíbenou disciplínu. Pøelet k autu. Tady to je trochu komplikované, protože auto stojí asi 400 m za svahem. Snažím se proto nabrat co nejvìtší výšku. Pak staèí ustupovat, držet se poøád nad hranou a nakonec pøeletìt tìch 400 m po vìtru.
Dnes je to však jinak. Daøí se mi stále nabírat výšku. Jdu pøi tom pomalu pozadu smìrem k letišti a k autu. Jsem asi ve 150 m. Vítr je nahoøe o poznání silnìjší, ale také to více nosí. Dokonce i daleko za hranou svahu. Zalétávám tedy s modelem nad letištì. Mohu tak jít pohodlnì popøedu. Když docházím na dráhu letištì, mám kolem 200 m výšky. Zalétávám tedy ještì dále po vìtru a tlaèím Ocelota do støemhlavého letu. Vybírám tentokrát o nìco výše - ten strom pøed tím mì trochu vystrašil - a prolétávám kolem sebe asi v 5 metrech. Ocelot sviští a po vytažení do svíèky získávám ještì výšku na dva okruhy. V turbulentím vzduchu za Boulemi sedám trochu nešetrnì, ale bezpeènì.
V autì si pouštím topení o nìco víc, abych vyrovnal tìch 50 minut na vìtru. Jinak se mi zase potvrdila zkušenost, že venku to není tak hrozné, jak to vypadá zpoza okna paneláku. Staèí jen vytáhnout paty z domu. Nakonec cestou rekapituluji svoji jeden a pùl roèní zkušenost s Ocelotem. Opravdu jsem si s ním užil - investice do nìj se mi vyplatila.
Viz také
Pøelet(zveøejnìno na stránce Co dìlám?)