Parní Vyžlovka

Parní Vyžlovka pozvánka na 12. sraz parníkářů, oblíběná jarní akce českých parníkářů ... Vyžlovský rybník ... svátek paromilů 23. května 2015.

Tahle slova, jméno Voráček a moje zvědavost technika mě nalákala udělat si výpravu kousek za Prahu do Jevan.

Cestu jsem si krapet zkomplikoval, nesjel jsem z dálnice na sjezdu na Říčany, ale až o pár kilometrů dál u Všechrom. Než jsem po úzké klikatící se silnici dojel na kutnohorskou, potkal jsem jízdu veteránů, turisty na pochodu, balík cyklisttů, projel mezi stříkačkami hasičů, připadalo mi těch deset kilometrů nekonečných V Jevanech jsem parkoval na konci čtyřistametrové řady aut na okraji silnice, to znamenalo, že o akci má zájem plno dalších lidí. Když jsem došel na místo, byl jsem zklamán, tedy jako filmař. Táhl jsem na zádech batoh s několika kamerami, protože jsem chtěl nejen pokoukat, ale taky něco natočit. A tady vidím molo v ostrém rohu rybníka pod vysokou hrází, kde se nedá prakticky točit od hladiny rybníka, břehy strmě stoupají. Všechno je "naňahňané" v malém prostoru. Jediné, co mě napadá, proč zrovna na takovémto místě je, že to je možná za větrem (to se ale ukazuje později, není).

Na hrázi bylo diváků, že byl skoro problém najít si tam místo u zábradlí. Jediné místo, odkud se dá kloudně zabírat dění na vodě je místo v lese za molem, kam se vejdeme tři. Místo přede mnou objevili jíní a tak musím čekat, až se vypovídají, udělají nějakou fotku a odejdou. Znamená to prakticky nemít možnost zabírat nic jiného než vodu a molo, veškeré ostatní dění je skryto za těly lidí. Na vodě jezdí jeden model, krouží kolem bójí a nevím, co je smyslem jízdy. Modely se střídají, nikdo nic neříká nahlas, jediné, co jsem pochopil z dění je, že v depu probíhá soutěž, kdy diváci hlasují o nejhezčím modelu. Modely jsou různé, makety velkých lodí i malých kocábek, modely malé i pěkně velké, které už se nedají ani unést. Zklamání pro mě byl zvuk. Čekal jsem, že uslyším chod parního stroje, válce, ale slyšet jsou jen plynové hořáky v kotli. A z komínů jdou jen obláčky páry, plyn (bohužel) nekouří.

Pěkné byly kolesové parníky, kolesa si člověk s párou asi nejvíce spojuje. A překvapení pro mě byla loď s parní turbínou. Ta jediná měla "slyšitelný motor", turbína o sobě dávala vědět nezaměnitelným zvukem. Závodění v pravém slova smyslu začalo být pro mě jako diváka zajímavé, když začaly hromadné jízdy. To už byl vidět opravdu boj, adrenalin. Některým se dost klepaly prsty na vysílači To si ale užije člověk, až když se něco dozví o pravidlech a technických problémech, se kterými se soutěžící musí potýkat. Potkal jsem tu kamaráda Petra, který se loděmi na parní pohon zabývá, a ten mě technicky trochu zasvětil do této problematiky.

Tady jsem si uvědomil, jak na akcích leteckých modelářů jsme v péči o diváka dál, spíkr, který dění na letové ploše "prodá" divákům, ten by se hodil i zde. Myslím si, že komentování dění při závodu, technické informace a nějaké povídání ze zákulisí by zaujaly i jiné diváky.

Asi nejvíc se mi líbila loď Cervia, velký model vážící odhadem půl metráku, ta ale měla na mol opilého kapitána, protože občas vybočil z trasy závodu a vydal se neznámo kam a jednou svým nepředvídatelným jednáním zapříčinil srážku tří lodí. A kolesové parníky se taky líbily, nejen mě. Nebo loď poháněná parní turbínou.

(zveřejněno na stránce Co dělám?)