U sousedů

V pátek jsem dostal od Miroslava Nedorosta echo, že bude v sobotu vynášet se svým Piperem parašutisty na soutěži RC parašutistů kousek od nás na letišti u Suché. A že by mě tam mohl vlekat. V sobotu mám tedy jasný program .

Ráno ale tone kraj v mlze a situace se s ubíhajícím časem nemění. V deset hodin je stále okolo mlíko, ani oblohu není vidět. Milešovka ale hlásí oblačnost 1/8 a tak nakládám Foxe a všechny propriety do auta a frčím směr Ústí. Letiště ústeckého klubu je trochu výš než mé bydliště a tak tam snad zde slunce mlhu dříve rozpustí.

Z posledními 20 výškovými metry se skutečně vynořím z mlhy a na letiště už přijíždím v záři slunce. Na příjezdové cestě potkávám Karla Prokopa a o kousek dál Luďka Demczaka, oba s větroni. Takže si tu dnes opravdu zalétám a nejedu sem zbytečně!

Dni šéfuje Martin Wainer a když se ho ptám, zda si budu moci zalétat, tak se dozvídám že ano, ale až se odlétá soutěž paragánů. To chápu. Dávám dohromady Foxe a sleduji dění na letišti. Motorové modely jsou připraveny, ale nic se neděje. Už je půlhodinu pěkně, ale na ploše není vidět žádného pilota parašutistu. Až po hodině jde první na start. Začíná mě strašit můj odhad vývoje počasí. Od rána jsem koukal na Meteorologický radar a vydedukoval jsem si, že kolem 14. hodiny začne pršet. Naše větroně čekají na start, parašutisti moc nelétají, vlečné nevyužité, čas běží.

!picture error: not found!

Mimo sledování seskoků nám čekání krátí start velké rakety.

Kolem poledního se konečně rozjíždí soutěž. Při počtu soutěžících ale využití vlečných moc velké není. Klidně bychom se mezi lety padáků "vešli". V jednu přichází první kapky a s ním schovávání eroplánů. Pohled k západu nevěští nic dobrého.

Ve třičtvrtě na dvě začíná regulérně pršet. Dochází na moji předpověď. Když ale telefonuji ženě, dozvídám se, že v Teplicích kousek odsud nespadla ani kapka. Prší z mraků "odražených" od milešovky. Když o tom místní mluvili, myslel jsem si své, ale měli pravdu. Jak řekli, tak se stalo. Temná pojkrývka oblohy doputovala od západu ke Středohoří a od Milešovky se odrazila na nás. Je to asi tím, že mraky narazí na pohoří a rozlejou se na návětrné straně.

Kluci toho využili a posekali travnatý pás vedle dráhy. Na asfalt se nikomu s větroni nechtělo a tráva byla tak vysoká, že by se na ní s větroni nedalo odstartovat.

Další průběh soutěže se stále zpomaloval. Buď jsme byli zalezlí před deštěm, nebo paragáni sušili na plotě zavlhlé vrchlíky. Několik přeháněk, přikrývání letadel, úprk pod střechu. Chvilku sluníčko, potom zase déšť.

Kolem třetí už jsem to nevydržel a domluvil jsem se s Karlem, že poletíme s větroni, že nás Míra vytáhne. Začali jsme létat a ukázalo se, že si s parašutisty moc nepřekážíme. Ti stejně po hodině soutěž dolétali a tak nastalo volné létání.

!picture error: not found!foto: Václav Bašek