Byl jsem létat v Rokycanech

Jedu do Rokycan na 1. setkání maket historických větroňů v Rokycanech. Chtěl jsem vyjet v osm, ale kontrola, zda mám všechno, mě zdržela. Nechtěl jsem riskovat, že mi něco v Rokycanech bude chybět a tak jsem dokonce vytáhl písemný seznam!

Vyjíždím až v osm dvacet. Hned za Teplicemi se mi za jízdy z kopce na neutrál rozsvěcí kontrolka dobíjení. Nezhasne ani když přišlápnu plyn. Vypínám a znova startuji motor a kontrolka zhasíná. Jedu dál. Zvolil jsem cestu mimo dálnice. Kratší a zajímavější (Teplice - Most - Žatec - Kralovice - Rokycany). Během kochání se mi vybavuje Jetibox, který místo v kufru s nářadím leží v dílně na stole. Ten jistě bude na letišti někdo mít.

Nejzajímavější úsek cesty je přejezd údolí Berounky za Kralovicemi. Létáme tudy letadlem. Překvapuje mne, jak je údolí Berounky hluboké. Ale cestou je plno dalších zajímavých míst. Jenom ta roztodivná jména vesnic! Zajímavé je třeba, jak v některých vesnicích je dopoledne okolo cesty živo - klábosící lidé, maminky s kočárky, děti a v jiných není vidět venku okolo domů živáčka. Jen těch zatáček a horizontů je mezi Kralovicemi a Rokycany snad tisíc! Kam se hrabe dálnice!

Na letiště jsem dorazil až po brífinku. Na stojánce je plno. Odhadem 35 - 40 letadel. Některé lidi a jejich modely znám jen po internetu. Dávám dohromady letadlo, kontroluji těžiště, kontroluji dosah. Čeká mě zálet po opravách a po přechodu na 2.4G.

Létání se rozbíhá pomalu. Pro větroňáře neznámí vlekaři, pro vlekaře neznámí větroňáři. "Kolik?" "Pět kilo." "Tak poď" - takto jsme se oťukali a po půlhodině už každý ví, s kým může letět. Modelů na startu je víc a víc, létá víc vlečných a na ploěe vzniká pomalu ale jistě chaos. Kdyby nás místní neumravnili, tak jsme za chvíli u dálnice na druhé straně letiště. Každy jde o krok do plochy a tak se pořád posouváme dál a dál. Jsme zahnáni zpátky a potom už to funguje jak má.

Můj první start. Vlekař dost stoupá a já mám práci udržet se nad ocasem vlečné. Už ve vleku si musím zvykat, že zatímco u Foxe stačilo letět natažený "o zoubek", Luňák si říká o výraznější výchylku kniplu výškovky. Po vypnutí letí model "nakřivo" a tak narychlo trimuji. Kniply musím pracovat v pro mě velikém rozsahu výchylek a každý obrat, který zkouším, se mi jeví jako nesnadný. Ještě v dostatečné výšce vytahuji vztlakové klapky a letím okruh na přistání. Vítr zrovna zesiluje a je jasné, že nedoletím. Chci klapky zatáhnout, ale nemohu si vzpomenout, zda je to páčka na vysílači vlevo nebo vpravo. Sedám 150 mmetrů před prahem dráhy.

Další starty si připadám, že neumím lítat. Lítám jako postřelený. Letadlo chvíli neletí rovně, pořád jsem pozadu se zásahy do řízení. Vašík Kolářů, který dnes také létá s Luňákem to komentuje : "To je tím přechodem z Foxe, mě to taky neletí rovně!"

Nemohu si pořád zvyknout, že musím na výškovce používat tak veliké výchylky. Když chci nabrat rychlost na průlet, musím držet hodně hodně potlačeno a i malé povolení výškovky znamená ošklivou vlnovku. Vůbec základním problémem je, že na nějaké skopičiny nad zemí se musí Luňák rozjet opravdu z výšky a nekompromisně. První nálet na výkrut nad zemí rozjíždím jak z Foxem a málem se mi to nevyplatilo. Luňák se otáčí poslušně na záda, ale dál se mu moc nechce. Jsem na zádech, trajektorie letu se mění postupně z horizontálního letu do klesání a já tlačím víc a víc. Konečně se letadlo přetáčí zase do normální polohy, ale rezervu na potlačení už jsem moc neměl. A půlpřemetem bych to nevybral! Další lety už se rovzpomínám, že nálet na průlet nemůže být z padesáti metrů jako z Foxem, ale ze sto stopadesáti metrů.

Jedno přistání, kdy chci vytáhnout brzdy (butterfly), končí ránou do asfaltu. Zapomněl jsem, že kvůli provizorní instalaci kabeláže (montáž přijímače s méně kanály) se mi klapky vyklápí jinak. A mám k tomu namixováno pořádné potlačení. Ják jsem klapky vytáhl, Luňák potápí nos dolů a já nestačím přitažením výškovky klesání zastavit. Bum a jsem na zemi. Z výšky dobré tři čtyři metry a zrovna do asfaltu. Jedno křídlo je zespoda ošklivš odřené v délce půl metru Po chvíli mi dochází, že jsem si omylem přepnul na menší výchylky.

To je taky problém. Jak jsem létal s eroplány, kde jsem ty přepínače na rádiu nepoužíval, tak teď to nemám zažité. Když jsem s tím začínal, tak jsem zalétával model i sebe a létal jsem opatrně. Tady ve snaze vyřádit se dělám spoustu chyb. Z těch mnoha letů se mi povedla jen dvě přistání. Ostatní přistání sto stopadesát metrů před nebo za prahem. Připadá mi, že jen běhám s modelem na rameni sem a tam!

Vítr se během dne točí. Kolem poledního fouká šikmo přes dálnici a na kraji letiště se trhá termika. Nad benzínkou je tak chvílemi vidět chumel větroňů točících se v termice vysoko nad námi. Kluci koukají hlavně po Nietoperzu Davida Vondřičky, polském samokřídlu, které rovnoceně konkuruje klasickým větroňům. Občas vítr zesílí a při letu po okruhu podél severního okraje letiště to s modely občas nepříjemně zamává.

Po poledni jdu okusit klobásky, co tu místní pro nás dělají. Klobáska dobrá. Využívám stínu pergoly, kterou tu mají postavenou a pomalu debužíruji. Slunce se dnes snaží a několik hodin na ploše na slunci mi vždycky dává docela zabrat. Vůbec nechápu, jak ostatní mohou vydržet ve flízkách nebo bundách!

Odpoledne fouká více od jihu od Rokycan přes les na okraji plochy. Nad plochou je výrazná turbulence a jak koukám na svého Luňáka zezadu, když vlek stoupá nad hranici lesa, křidla se ve chvíli, kdy vlek prolétává turbulencí, občas esovitě prohýbají.

Věnuji čas nejen létání ale také pozoruji ostatní. Z pro mě nových modelů mě zaujaly nejvíce Ka-8 Jindry Müllera. Jindra staví lehké dobře létající modely a tenhle se mu zase evidentně povedl.

Dále vlečná Mitchell Proctor Kittywake, jeden z mála představitelů vlešných s příďovým podvozkem u nás. Tento stroj šel na velkých klapkách krásne dolů - vlastnost pro vlečnou velmi užitečná.

A taky se mi líbil "malý" Motorspatz se čtyřtaktním motorem - krásné poletovadlo pro letní podvečery. Létal Miloš Petrbok.

Nová Wilga Franty Havlíka byla velmi fotogenická.

Po půl páté se začíná letiště vyprazdňovat. Z plochy zmizeii vlekaři a záhy i větroně. Podvečerní létání mám nejradši a tak jdu ukecávát kluky. Luděk říká, že ho bolí nohy - nedivím se mu, když celý den tahal po ploše svoje i cizí eroplány. Míra ale schovává cigáro a jde se mnou lítat.

Třetí let dávám nad plochou přemet. Dostatečně jsem se na něj rozjel a tak mi konečně vychází pěkný, velký. Mám přebytek rychlosti a tak dávám jednu třistašedesátku nad středem plochy, druhou třistašedesátku ... ale to už moc výšky nemám a rychlosti už taky moc není. Co je ale horší - jsem po větru! To přistanu někde půl kilometru daleko! Začínám nízko nad zemí točit proti větru. Mám ještě tři čtyři metry výšky a když přiblížení zkrátím, tak doletím na plochu. Abych přiblížení zkrátil, tahám do ostřejší zatáčky a šup, už to padá do vývrtky. Na zemi jsem v mžiku, trup dopadá s nosem skloněným tak 30 stupňů k zemi a letadlo ještě udělá takové "polohodiny". Za sebou slyším Mírovo: "Tak končíme?" Modelu se nic nestalo ale Mírův návrh přijímám. V nejlepším přestat.

Po sbalení eroplánů ještě tlacháme. Zbyli jsme na letišti sami. V šest se loučím. Jsem utahaný a tak domů pojedu po dálnici.

Všichni dneska na letišti pili Kofolu! Když jsem vyjel na dálnici, vidina studené Kofoly mě zcela ovládla. U první pumpy jsem si ji taky musel koupit!

Cestou domů přemýšlím, proč se se to věechno dělo. Jen těch metrů co jsem nachodil, kdy jsem nedoletěl nebo přeletěl! Jiný přijímač, jiné výchylky. Vztlakové klapky jsou vychýleny o něco více než jsem si nastavil při zalétávání Luňáka před léty. Model tedy nezalétaný a tak na řízení trochu nepříjemný. Absence brzd. To je asi největší problém, protože jesem si na létání s nimi zvykla a teď mi možnost korekce sestupu chybí. Ale hlavně jsem zapomněl, že je velký rozdíl, když nasadím na přistání včas a z dálky a rychlost modelu na přiblížení se ustálí anebo když jdu na přistání z nějaké evoluce nad zemí kdy se rychlost po poslední otočce do směru dráhy může hodně lišit.

Druhým tématem mého přemítání bylo dnešní poletování Jindry Stejskala s jeho Kirby Kite nad plochou, kde lovil termiku. Krásný pohled! A vůbec. Pěkný den to byl.

kliknutím zvětšíte

Poznámka: Když doma koukám na společnou fotku, tak mi dochází, jak ta Jindrova letadla jsou opravdu obří!

(zveřejněno na stránce Létání)