Termické polétání v Mostě

Z dálky pozoruji nebe nad letištěm, ale žádný letecký provoz nevidím. Když se však auto vyšplhá na kopec nad Mostem, vidím zrovna startovat aerovlek. Mířím rovnou na klíčové místo letiště - do letištního baru. Náčelník je zde. Na můj dotaz, zda je možný vyhlídkový let na Blaníku dostávám kladnou odpověď a tak hned domlouvám podmínky letu: aerovlek a cca 1 hodinu v termice. Mám ještě chvilku na občerstvení, než se dohodne kdo a kdy se mnou poletí. Využívám ji ke standardní přípravě k letu - napít se vody a vyčůrat se. Vše je dohodnuto a vyrážíme pěšky napříč přes letiště na start.

Tady již čeká Super Blaník se dvěma padáky. Natáčíme letadlo do směru startu a zatím co vlečná nahazuje motor a roluje před nás, navlékám se do padáku, lezu do kabiny na přední sedadlo a kšíruji se k sedačce. Dotahuji pasy tak, abych se za letu ze sedačky nepříjemně nezvedal. Pomocník zatím připojuje vlečné lano. Zavíráme kabiny. Pomocník zvedá křídlo ze země a startér povoluje vzlet. Vlečná napíná lano, startér nám odmávne start a už se rozbíháme po trávě letiště. Po pár metrech přestává drnčení podvozku a zatím co vlečná jede ještě po zemi, my už se řítíme těsně nad zemí. Spouštím stopky, abych si ohlídal celkový čas letu.

Hned po startu se ztáčíme k severovýchodu směrem nad obrovskou jámu dolu. Na jejím okraji je slušný stoupák. Vypínáme se asi v 700 m a hned jak vlečná zmizela někde pod námi stoupák je pryč. Kousek dál na sever však nálétáme třímetrový stoupák. Ustřeďujeme se v něm a šroubujeme potřebné metry výšky. Zatím se vezu jako cestující. Nohy mám na pedálech směrovky jen zlehka položené a knipl držím jen dvěma prsty. Pozoruji prostor kolem nás a hledám druhého Blaníka, který tady někde kolem nás musí být. Konečně jsem ho našel severně od nás několik set metrů nad námi. Počasí je nádherné. Vidět je daleho. Hluboko pod námi se lidé cachtají v oprámech, po silnici na Comutov se plazí autíčka a země už je placatá.

Dostávám kontrolní otázky jako: Víte kde je letiště? Víte odkud fouká? Obojí vím a tak si mohu vzít řízení a pokračovat v kroužení. Docela mi to jde. V asi 1500 m stoupák končí. Rovnám a letím směrem ke druhému Blaníku směrem na sever. Předvádím, že umím letět i rovně. Hodně mi pomáhá bavlnka přilepená na kabině a taky poměrně klidné ovzduší. Jen občas nás rozhodí nějaká turbulence. Pod chmurkou, pod kterou krouží druhý větroň nakopne stoupání i nás. Kroužíme na druhou stranu a poměrně snadno dosahujeme základny mraků. Uvědomuji si, jak svírám knipl, a povoluji stisk ruky.

Vítr nás mezitím zanesl dost daleko od letiště. Jsme na okraji chemičky v Záluží. Nasazuji tedy směr na Most město. I v přímém letu 100 km/h si udržujeme výšku. Prolétáváme jeden stoupák za druhým. V jednom chvilku kroužím. Dosahuje 5 m/s, ale vzduch je v něm rozbitý a mě to dělá trochu problémy. Letíme dál směrem Most. Když jsme však nad okrajem města, všechny stoupáky jsou pryč. Metry ubývají rychleji než jsme je nabrali. Ručička výškoměru popoběhla o 300 m dolů za minutku. Stále však máme výšku asi 1500 m. Rozjíždím Blaníka na 110 km/h abychom z oblasti klesání co nejrychleji vylétli a mířím nad střed letiště. Tady je zase 0 - 1 m/s stoupání, ve kterém opatrně kroužím. Čas však nemilostrdně běží. Dohodnutá hodina skoro uplynula a já bych tu ještě vydržel.

Domlouvám si ještě let na minimálce. Pomaličku polehoučku vytrácím rychlost - 90, 80, 70, 65, 60 km/h. Řízení měkne, svistot vzduchu je slabší. Čekám co se stane. Ještě malinko snižuji rychlost, když najednou zvuk proudícího vzduchu zapulzuje. Nic zásadního se však neděje. Naberu rychlost a zkouším ji vytratit trochu rychleji. Zvedám čumák nad horizont. Ručička rychloměru běží dolů. Někde u pětapadesátky zase zvuk proudění zapulzuje. Strkám knipl od sebe, větroň nabírá rychlost.

Vedu Blaníka do 3.okruhové zatáčky. Ve čtvrté se pouštím řízení a sleduji průběh přistání. Zem se rychle blíží, podrovnání, drnčení podvozkového kola. Nakonec ticho. Trvalo to asi 1 hodinu a 10 minut a stálo to za to!

(zveřejněno na stránce )